Teokracie je forma vlády, v níž se politická moc odvozuje od Boha a vykonávají ji náboženští představitelé nebo podle náboženského práva. Slovo složil z řeckých výrazů theos, bůh, a kratos, vláda, židovský historik Josephus Flavius v 1. století. Popisoval tak uspořádání starověkého Izraele, kde měl být nejvyšším vládcem sám Bůh.
V teokracii se nerozlišuje mezi státním a náboženským právem. I když v ní zasedá parlament, jeho zákony platí jen tehdy, když je náboženská autorita uzná za slučitelné s vírou.
Podle čeho teokracii poznat
Jednotná definice neexistuje, v různých pojetích se ale opakují tři znaky. Nejvyšší autorita má náboženský původ, duchovní mají rozhodující slovo ve státě a náboženské normy jsou zároveň normami státními. Když chybí všechny tři, nejde o teokracii, i když je země silně věřící.
Pozor na záměnu se státním náboženstvím. Velká Británie má státní anglikánskou církev a panovník je její formální hlavou. Zákony ale schvaluje volený parlament a biskupové ve Sněmovně lordů jsou menšinou. Podobně Dánsko nebo Norsko mají státní či národní církev, a teokraciemi nejsou.
Příklady teokracie
| Stát | Kdo rozhoduje | Na čem moc stojí |
|---|---|---|
| Írán | nejvyšší vůdce, islámský právník | islámská revoluce v roce 1979 a učení o vládě právníka |
| Vatikán | papež | hlava církve volená kardinály, v městském státě má plnou moc |
| Afghánistán pod Tálibánem | nejvyšší vůdce hnutí | výklad šaríi |
| Tibet do roku 1959 | dalajlama a klášterní hierarchie | buddhistická tradice, dalajlamu hledají jako převtělence předchůdce |
Írán je dnes nejznámějším příkladem. Stojí na nauce velájat-e faqíh, tedy vládě islámského právního znalce, který má podle ní nejlépe rozumět Božímu zákonu. Vedle voleného prezidenta a parlamentu proto stojí nejvyšší vůdce, který ovládá armádu i justici. Rada dozorců prověřuje kandidáty ve volbách, může je vyřadit a posuzuje, zda zákony parlamentu odpovídají islámu. Volby tak probíhají, jen v mezích, které určují duchovní.
Vatikán je zvláštní případ. Jako samostatný stát vznikl Lateránskými smlouvami s Itálií v roce 1929. Papež je v něm hlavou státu s plnou zákonodárnou, výkonnou i soudní mocí, kterou vykonává přes vatikánské úřady, ale stát má jen několik stovek obyvatel a slouží hlavně jako sídlo katolické církve.
Teokracie v historii Evropy
Evropské dějiny znají spíš spor o to, kdo stojí výš, zda panovník, nebo papež. Boj o investituru v 11. a 12. století byl přesně o tom. Šlo o to, zda biskupy jmenuje císař, nebo církev.
Jako teokracie bývá uváděna Ženeva v době Jana Kalvína v 16. století. Městská rada tehdy prosazovala přísná náboženská pravidla a církevní konzistoř dohlížela na mravy obyvatel. Historici se přou, zda šlo o skutečnou teokracii. Kalvín formálně nevládl, ale jeho vliv na městskou politiku byl obrovský.
Proč teokracie vadí demokracii
Demokracie stojí na tom, že zákony lze změnit, když s nimi většina nesouhlasí. V teokracii se hlavní zdroj práva považuje za nezměnitelný, protože pochází od Boha. Jeho výklad se sice vyvíjí, ale určují ho duchovní, ne voliči. Spor s pravidly se tak snadno stává sporem s vírou a kritik se mění v kacíře.
Druhý problém jsou menšiny. Kdo nesdílí státní víru, bývá v dnešních teokraciích občanem druhé kategorie. V Íránu to dopadá na baháisty, v Afghánistánu na ženy, kterým Tálibán zakázal střední a vysokoškolské vzdělání.
Moderní ústavy proto oddělují stát a církev. Česká Listina základních práv a svobod v článku 2 říká, že stát se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Souvislosti s politickými hodnotami rozebírá heslo politická ideologie a její význam.
Další formy vlády v sérii
Kdo vládne a podle čeho, rozebírají i hesla oligarchii, aristokracii, anarchii, meritokracii a technokracii.
Opačnou zkušenost měly komunistické státy, které náboženství z veřejného života vytlačovaly. Z čeho vycházely, popisuje heslo pojetí státu v marxismu.