Politika jednoho dítěte, neboli Politika plánování porodnosti (čínsky ťi-chua šeng-jü čeng-cche). Zpočátku bylo toto nařízení bráno jako něco šokujícího a nepřípustného. Fenomén politiky jednoho dítěte je znám již mnoho let a organizátorem byla komunistická Čína.
Vhled do historie Politiky plánování porodnosti aneb politika jednoho dítěte
„Politika jednoho dítěte je demografická politika zavedená v roce 1979 v Čínské lidové republice za účelem omezení růstu populace.“
zdroj: www.wikipedia.org
Tak zní encyklopedický popis tohoto pojmu. Vraťme se nyní v myšlenkách do padesátých let minulého století, kdy v Číně vládl Mao Ce-tung jako předseda Komunistické strany Číny. On paradoxně porodnost podporoval, neboť se domníval, že populační růst posiluje zemi. Přesto ale za jeho předsednictví porodnost naopak klesla z 37 na pouhých 20 ‰. Zároveň se taktéž snížila úmrtnost a prodloužila se střední délka života (i přes katastrofický hladomor během Velkého skoku vpřed, který měl opravdu daleko k liberální politice).
1949 – 1976: populace vzrostla na takřka 100 milionů.
1970: již v tomto roce se začalo debatovat o důsledné kontrole růstu populace. Lidé byli vyzýváni, aby se brali v pozdějším věku a měli maximálně dvě děti.
1976: umírá Mao Ce-tung a debaty o politice jednoho dítěte se rozhoří naplno.
1977: politika plánování porodnosti byla detailně rozkreslena a naplánována, k jejímu uzákonění došlo v roce 1979. Před jejím zavedením měla průměrná čínská rodina 4 děti.
1981 – 2013: byla zřízena Centrální komise pro rodinné plánování, která důsledně kontrolovala počty potomků v jednotlivých rodinách.
Poté přišel rok 2013 … a kritika
V tomto roce byl uskutečněn jeden z mnoha základních kroků – byla zrušena Komise pro rodinné plánování a veškeré záležitosti spojené s rodinným právem a rodinou jako takovou přešly do kompetence Ministerstva zdravotnictví.
Před rokem 2013 měli manželé žijící v čínských městech povoleno mít jen jediné dítě.
Pro etnické menšiny a páry, kdy ani jeden neměl žádného sourozence, platilo, že si smí pořídit dvě děti. Totéž platilo pro vesničany, pokud jejich prvním potomkem byla dívka.
Konec roku 2013 přinesl zásadní změnu pro ty páry, kde byl alespoň jeden rodič jedináčkem. I těm bylo dovoleno mít dvě děti.
V roce 2015 výbor Komunistické strany Číny kolektivně rozhodl, že všechny rodiny mohou mít dvě děti.
S uvolněním tvrdých pravidel přišla i vlna kritiky. Ochránci lidských práv rozhořčeně poukazovali na praktiky politiků v Číně, kteří svým jednáním zabránili v narození několika set miliónů dětí, nemluvě o nucených potratech a také faktu, že od dob Politiky jediného dítěte jsou pro čínské rodiče hodnotnější mužští potomci než dívky.
Kromě výše zmíněných zlobných komentářů se rojí i takové, které vcelku logicky litují jedináčky. Pokud se ve dvou generacích za sebou narodí jen jediný potomek, je tento nucen postarat se nejen o své rodiče, ale také o čtyři prarodiče. Pokud se z nějakého závažného důvodu postarat nemůže, jsou příslušníci starší generace odsouzeni k životu v bídě a chudobě. Tomuto fenoménu se říká 4-2-1 problém.
Uvolnění pravidel spásu nepřineslo
Ačkoli je to již pár let, co se svazující pravidla o Politice jednoho dítěte uvolnila, čínští občané stále váhají nad pořízením více než jednoho potomka.
„Toužíte-li rychleji zbohatnout, mějte méně dětí.“
Propaganda v Čínské lidové republice
Takovýto citát má na své pracovní desce zřejmě vylepeno mnoho Číňanů. Zcela jistě jej používal „bývalý režim v komunistické Číně“, který tak chtěl argumentovat a odůvodnit nutnost mít pouze jednoho potomka. Poněkud překvapivě je ale logika onoho výroku platná dodnes.
Mladé čínské matky jsou vesměs na pochybách. Na jednu stranu by rády měly druhé dítě, aby „si to první mělo s kým hrát“, ale na stranu druhou jsou vyděšeně nestabilitou finančních trhů. Pokud například s manželem vlastní obchod s konfekcí, je jim jasné, že životní standard nemají tak vysoký, aby mohli zajistit spokojený život oběma svým potomkům.
To, že uvolnění pravidel nepřineslo kýžené výsledky, si uvědomují i politici. Po zrušení omezení počítala čínská vláda s přírůstkem nejméně 20 milionů dětí, leč narodilo se jich pouze lehce přes 15 milionů (2018), což je ještě horší výsledek, než očekávali. A může za to jak jinak než ekonomika Číny – životní standard neustále roste, s čímž souvisí i exponenciální růst cen za produkty a služby. Pokud tedy mladí Číňané chtějí přežít v drahé společnosti, musejí takřka veškerý čas a energii věnovat kariéře.
Vize do budoucna?
„MNOŽTE SE!„
Doporučení čínských politiků řešících populační pokles
Novodobí čínští ekonomové a politici si uvědomují riziko, které přinesla Politika jednoho dítěte. S podrážděním musejí konstatovat, že se obyčejným lidem dostala pod kůži až přespříliš, proto ani veřejné vybízení „množte se“ nemá veliký účinek. Experti si uvědomují, že takovýmto tempem bude v Číně za třicet let třetina populace starší pětašedesáti let a množství pracujících značně klesne. Vyvstává tedy otázka, kdo bude pracovat, aby mohla vytížená čínská ekonomika prosperovat, a kdo se také postará o přestárlé?
Někteří politici navrhují snížit recentní věkovou hranici k uzavírání sňatků o dva roky, tj. na 20 let u mužů a 18 let u žen. Jiní přicházejí s návrhem poskytnout rodinám s dvěma dětmi speciální finanční podporu. Ti radikálnější, kterých v Číně není právě málo, si pohrávají s myšlenkou finančně penalizovat bezdětné páry.
Jako nejúspěšnější se prozatím jeví reklamní kampaně podporující druhé a další těhotenství, speciálně vybavené místnosti pro kojící matky a v neposlední řadě také hrazení nákladů na druhý porod. Podle některých je především důležitá autonomie tohoto problému a jeho řešení mimo vysoká politická spektra.