Intervenční politika (intervencionismus) je perspektivou politiky, která upřednostňuje vládní zásahy do tržního hospodářství, či regulaci ekonomických procesů v zemi k nápravě selhání trhu a podpoře obecného blahobytu státu. Intervence je tomto směru opatření vlády nebo mezinárodní instituce usilující ovlivnit ekonomiku v konkrétním směru, například snížit inflaci, snížit nezaměstnanost atd.
Počátky intervenční politiky
Za první politickou hospodářskou teorii je dnes považován merkantilismus (francouzsky merkantile – tržní, obchodní). Teorie vznikla v Evropě, v 17. století, kdy byly definitivně ustaveny novověké absolutní monarchie, politickým centrem byla Francie a dvůr Ludvíka XIV. Merkantilisté vycházeli z následujících úvah: bohatství je reprezentováno množstvím peněz. Z toho plyne, že čím více peněz, tím více bohatství. Protože v období 15. až 18. století byly veškeré měnové soustavy založené na mincích, ražených z drahých kovů, vyvstávají zde dvě možnosti: buď navýšit přísun drahých kovů, anebo zisky plynoucí z mezinárodního obchodu.
„Je prvním úkolem řádného vladaře pečovat o rozvoj řemesel a výroby. Není-li v zemi dostatek řemeslníků, má je přilákati dobrými mzdami a zvláštním uznáním a odměňováním nejzdatnějších.“
Citát z období merkantilismu
Technologie a množství drahých kovů má samozřejmě své hranice. Zde přichází na řadu první systematické zásahy států do obchodování. Aby bylo dosaženo vyššího vývozu než dovozu, je potřeba ochránit domácí trh a producenty před zbožím ze zahraničí. Zavádějí se cla, a následně se ještě zvyšují, vznikají nejrůznější celní pásma, ustavuje se kvóty na množství dováženého zboží. Nakonec je Evropa protkána sítí bariér. Státy hromadí peníze, jsou „bohaté“, zvyšuje se však pouze množství peněz, což nakonec vede k inflaci.
Moderní intervenční politika
Dnes je již známo, že vysoká inflace je negativní jev. Peníze mají hodnotu jen pokud si za ně reálně můžeme něco koupit. Neúspěšnou intervenční politiku států tak na konci 18. století vystřídali liberální teorie. Myšlenka, že trh a neregulované sledování vlastního zájmu je nelepší cesta však opět zpochybnil John Maynard Keynes ve své knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936. Jeho dílo započalo po ekonomické krizi 20. století (známé jako Velká deprese) v druhé polovině 30. let Keynesiánskou revoluci ekonomiky.
Ekonomickou krizi měly podle Keynese řešit zásahy státu do ekonomiky, a to poptávkou prostřednictvím výdajů ze státního rozpočtu, což mělo vést k podněcování investic. Investice by uspokojily agregátní (celkovou) poptávku, a zároveň s navýšenou spotřebou by nárůst zaznamenala i zaměstnanost. Tento přístup prosazující ekonomické intervence státu, převládal až do počátku 70. let 20. století, kdy nastala krize intervencionistické politiky a ekonomická stagnace (pokles zaměstnanosti zároveň s inflací).
Intervenční projevy státu
V dnešní době dominuje moderním státům kombinace intervenční a liberální politiky, přičemž většina států v nějaké podobě zasahuje do ekonomického systému nad rámec pouhého „dozorčího pravidel“ – snaží se šetřit nebo investovat. Státní zásahy do hospodářské politiky se projevují zejména ve třech rovinách.
- Ekonomická intervence – zásah či zákrok ekonomické autority ve prospěch cílů, které preferuje v makroekonomickém měřítku. Například zmiňované státní výdaje, nebo štědrá sociální politika.
- Měnová intervence – za účelem posílení nebo oslabení národní měny.
- Relativní finanční intervence – zásah do finanční ekonomiky nadnárodních firem. V této oblasti hraje velkou roli lobbing.