Koncept přirozených lidských práv zaujímá v americkém politickém myšlení významné místo, jak se odráží v Deklaraci nezávislosti USA. V Deklaraci, jejímž hlavním autorem je Thomas Jefferson, druhý kontinentální kongres potvrdil „samozřejmé“ pravdy, že „všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní“ a mají právo na „život, svobodu a hledání štěstí“. Deklarace pak pokračuje výtkami vůči králi Jiřímu III. a parlamentu za to, že tato lidská práva popírají. Jefferson ospravedlňuje koloniální revoluci kvůli tomuto popírání práv.
Mnozí vědci se domnívají, že myšlenka přirozených práv vznikla z přirozeného práva, což je teorie zřejmá z filozofie středověkého katolického filozofa svatého Tomáše Akvinského. Přirozené právo mělo zahrnovat principy dobra a zla – zejména ve vztazích mezi jednotlivci -, které lze zjistit lidským rozumem bez ohledu na Boží zjevení. Filozofové se však málokdy zcela shodli na obsahu těchto zákonů. Neshodli se například na tom, zda přirozený zákon zakazuje lidské otroctví, jak později tvrdili američtí abolicionisté.
Kdo začal o přirozených právech mluvit
Když filozofové aplikovali koncept přirozených práv na sekulární svět, přesunul se důraz z pravidel týkajících se chování jednotlivců na nároky na práva, která mohou jednotlivci uplatňovat vůči státu. Thomas Hobbes (1588-1679) a John Locke (1632-1704) v Anglii a Jean Jacques Rousseau (1712-1778) ve Francii patřili k filozofům, kteří vytvořili teorii přirozených práv založenou na právech na život, svobodu a vlastnění majetku (později rozšířených Jeffersonem na „honbu za štěstím“), která by jednotlivci měli v předpolitickém „přirozeném stavu“. Některá z těchto práv, zejména ta, která se týkala vztahu jednotlivců k jejich Stvořiteli, byla prvořadá a slovy Deklarace nezávislosti „nezcizitelná“.
Koncept přirozených práv zaujímá v americkém politickém myšlení důležité místo, jak se odráží v Deklaraci nezávislosti. V Deklaraci, jejímž hlavním autorem je Thomas Jefferson (na obrázku výše), druhý kontinentální kongres potvrdil „samozřejmé“ pravdy, že „všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní“ a mají právo na „život, svobodu a hledání štěstí“. Deklarace pak pokračuje výtkami vůči králi Jiřímu III. a parlamentu za to, že tato lidská práva popírají. Jefferson ospravedlňuje koloniální revoluci kvůli tomuto popírání práv.
Ačkoli byl první dodatek původně až třetí na seznamu původních návrhů v Listině práv, kterou Kongres předložil státům ke schválení, byl to první dodatek, který se zabýval základními právy jednotlivce. Téměř bez výjimky jsou práva obsažená v prvním dodatku považována za základní, protože se zabývají otázkami svědomí, myšlení a vyjadřování.
Dvě náboženské klauzule mají umožnit jednotlivcům řídit se svým svědomím v otázkách víry a bohoslužby, které by podle některých názorů mohly rozhodovat o věčných osudech, což je základem argumentu, který James Madison uvedl ve svém „Memorialu a remonstraci“ a ve Virginském statutu o náboženské svobodě.
Klauzule týkající se projevu, tisku, pokojného shromažďování a petic mají za cíl podporovat diskusi a debatu o takových vládních politikách, které jsou vhodné pro republikánskou nebo zastupitelskou formu vlády, a pravděpodobně také podporovat rozvoj osobnosti jednotlivce. Možná proto soudy pomalu uznávaly práva týkající se komerčních projevů.
Je pochybné, že by George Mason a autoři ustanovení prvního dodatku tvrdili, že práva obsažená v dodatku vznikla sama; pravděpodobnější je, že by jejich původ vysledovali v soudobých dokumentech, včetně státních zákonů nebo deklarací práv. Původní odpor federalistů proti Listině práv skutečně částečně pramenil z přesvědčení, že tato práva jsou přirozenými svobodami, které není třeba uvádět. Naproti tomu některá ustanovení – například zákaz dvojího postihu podle pátého dodatku nebo požadavek soudu před porotou podle šestého dodatku – jsou zjevně lidmi vytvořenými mechanismy k prosazování základních zásad spravedlnosti, nikoli morálně danými právy jako takovými.