WTO je mezinárodní organizace řešící problémy nejen členských států v oblasti mezinárodního obchodu a jeho liberalizace. WTO utváří pravidla pro fungování mezinárodního obchodu napříč členskými státy a kontroluje jejich dodržování. Pokud jsou vzájemné dohody mezi státy porušeny, tak je WTO arbiterem v těchto obchodních sporech. Cílem a smyslem WTO je udržet obchodní systém předvídatelný a bezpečný. Když tedy některý z členský stát dá v platnost obchodní opatření, jenž bude poškozovat jiný členský stát, tak poškozený stát může hájit své obchodní zájmy.
EU a její vstřícný krok k zemím
EU dlouhodobě importuje třetinu všech obchodovaných banánů na světě a je tak největším dovozcem tohoto druhu ovoce. V rámci vyrovnávací podpory a zemědělské politiky EU jsou producenti banánů v EU zvýhodňováni před dovozci, avšak domácí produkce nezajistí EU ani 20% spotřeby. Od producentů banánů ze zemí ACP EU obdrží něco přes 20% spotřeby a zbytek je třeba dovést z Latinské Ameriky. To vytváří ambivalentní vztahy, protože zemím ACP jsou poskytovány nereciproční preferenční výhody, jenž jsou v hrubém rozporu s dohodami WTO.
EU se k zemím ACP orientovala podle nařízení Rady č. 404/1993, kterým bylo zavedeno clo a kvóty na dovoz banánů do EU. Zemím ACP byly uděleny kvóty na bezcelní dovoz – nejvyšší získal Kamerun a Pobřeží slonoviny 155 000 tisíc tun. Především země z Latinské Ameriky byly tímto nařízením diskriminovány, jelikož jejich náklady na clo je znevýhodňovaly na evropských trzích. Systém rozdílného cla pro různé země byl porušením hned dvou pravidel WTO – ignorace Všeobecné doložky nejvyšších výhod a nediskriminačního provádění množstevních slev.
Po implementaci zmíněného nařízení č. 404/1993 se jako první ozvali významní producenti banánů z Latinské Ameriky (Kolumbie, Venezuela, atd.) ještě u GATT. Žalující země se díky neefektivním procesům v rámci GATT nedomohly rozhodnutí, ale dostaly od EU nabídku na rámcovou smlouvu upravující vztahy – zvýšení dovozních kvót pro tyto země a snížení cel o jednu čtvrtinu. Tato rámcová smlouva však nepřinesla narovnání podmínek pro všechny účastníky, ale spíše další pokřivení liberálního trhu. První se ozvala národní korporace Chiquita zabývající se dovozem banánů, které se zdála rámcová smlouva diskriminační a podala stížnost na americký úřad USTR. Případ se stal velmi medializovaný a již v roce 1995 USTR vydala rozhodnutí, v kterém praktiky EU vidí jako diskriminační, neodůvodněné a hlavně poškozující zájmy USA.
Argument EU a států ACP proti rozhodnutí USTR byl jasný: EU se tímto režimem snaží rozvíjet a pomáhat slabým ekonomikám ACP, které jsou na vývozu banánů životně závislé.
WTO jako platforma pro volný obchod
V roce 1995 je založeno na začátku představené WTO, kde USA společně se státy Guatemalou, Mexikem a Hondurasem podaly proti chování EU protest. Zájem USA na této kauze byl až nebývale velký a to bylo částečně způsobené osobou Carla Lindnera, který byl ve vedení Chiquity a současně velmi vlivným lobbistou v USA. Carl Lindner tedy tlačil na politiky a USTR, kteří následně celou kauzu přenesli velmi hlasitě na půdu WTO.
WTO zahájilo spor číslo 16 a vedla se neúspěšné konzultace, které nepřinesla rozuzlení. O rok později se rozhořel nový spor, kde se připojil ještě Ekvádor jako největší producent banánů v Latinské Americe. Argumentem žalujících byl, že nastavení obchodní politiky s banány není v souladu s dohodami o dovozním licenčním řízení, články GATT i GATS. Obhajoba EU stavěla na smlouvě z Lomé, na kterou WTO udělilo EU výjimku. Hodnotící panel dal za pravdu žalující straně a EU se proti rozhodnutí odvolala k Odvolacímu soudu, jenž ovšem rozhodnutí nezvrátil. EU tedy po uplynutí 15 měsíční doby pro implementaci uvedla upravující nařízení číslo 2362/98, které sice narovnávalo podmínky pro země Latinské Ameriky, avšak ponechávalo nulové clo pro země ACP.
Nařízení 2362/98 logicky neuspokojilo žalující stranu, která nadále trvala na porušování pravidel WTO. Již dvacet dní po implementaci tohoto nařízení byly zahájeny nové konzultace s EU, jenž ovšem nevedly k uspokojivým závěrům pro USA. Spojené státy americké tak WTO požádaly o potvrzení odvetných opatření namířených proti EU v celkové hodnotě 520 milionů dolarů. Odvetná opatření USA implementovaly na základě článku 22, díky kterému mohly uvalit clo na kterékoliv výrobky v ceně vzniklé škody. Arbitrážní orgán se k celé situaci nedokázal ve stanoveném termínu vyjádřit a tak USA uvalilo stoprocentní cla na výrobky z EU. Clo se soustředilo na luxusnější a lokální evropský sortiment (francouzské kabelky, svíčky či tvrdé italské sýry).
Banánová válka nekončí
Následovaly protesty proti clu USA, které skončily bez jasného výsledku. USA mohly sice uvalit clo, avšak měly počkat na schválení. EU se dále nelíbila výše opatření a tak ve vyvolané arbitráži byla stanovena výše nově pouze na 191 milionů amerických dolarů za jeden rok. V roce 2001 chtěla EU zavést systém na kvóty pro první země, avšak tento systém byl slepý, protože stále porušoval principy GATT. Následně v tom samém roce se USA, Ekvádor i EU dohodly na přechodném novém dovozním režimu cel a kvót na následujících 5 let.
V roce 2006 se situace opět vyostřila po nařízení 1964/2005, kdy EU opět zvýhodňovala země ACP nulovými cly. Rok na to z iniciativy USA a Ekvádoru vznikl panel, kde EU čelila opětovné žalobě za nerespektování doložky nejvyšších výhod. Žalující strana uspěla s odůvodněním, že producenti z LA nemají šanci na udržení na evropském trhu, kde jsou nerovné obchodní podmínky. EU se hájila výjimkou WTO na smlouvu z Cotonou. EU jako prohrávající mohla opět čelit odvetným opatřením.
V roce 2008 byla místo dohody z Cotonou použita dohoda o ekonomickém partnerství. Rok 2009 přinesl po dlouhých patnácti letech přešlapování konsenzus. EU částečně ustoupila žalujícím stranám a slíbila, že během následujících sedmi let výrazně sníží celní sazbu na dovoz banánů z ostatních zemí mimo ACP. USA a další země Latinské Ameriky jsou často považovány za vítěze „banánových válek“, což je název vžitý pro tahanice EU a USA o clo na banány na půdě WTO. Evropská unie chtěla pomoci s rozvojem zemí ACP a zvýhodnit je, avšak narazila na tvrdý odpor států obhajující liberální volný trh a především vlastní ekonomický zájem.