Postavení Dánska před vstupem do Evropského společenství
Dánsko patří do skupiny severských států, které kladly důraz na silný, suveréni stát se statutem neutrality. Tyto hodnoty v průběhu 20. století sílili a slábly. Po druhé světové válce se vynořil nový fenomén severské spolupráce, který tolik neřešil kulturní spřízněnost, ale spíše pragmatický ekonomický zájem (Goněc 2003: 5-6). Dánsko se stalo také zakládajícím členem NATO. Odklonilo se od neutrality typu Švédska a zařadilo se v probíhající studené válce jasně na stranu západu. V 50. letech se začala rýsovat severská spolupráce na bázi celní unie, ale nakonec skončila z důvodu obav moc silné švédské konkurence (Goněc 2003: 8). Dialog o této problematice se vedl i nadále, ale především Norsko bylo v této otázce odmítavé. Dalším projekt odbourávání cel se začal rodit v hlavách švédských a švýcarských průmyslníků, kteří na základě skomírající OEEC „postavili“ ESVO (Evropského sdružení volného obchodu), které soustřeďovalo státy, které nebyli součástí EHS. Dánským primárním zájmem byl export agrárních produktů. Zároveň se dánská ekonomika velice podobala šesti státům EHS. (Goněc 2003: 11-12).
Dánsko se nacházelo v 60. letech v nelehké situaci, když se snažilo balancovat mezi Německem a Velkou Británii. Tyto dvě země byli největšími obchodními partnery Dánska a cílovými zeměmi dánského exportu, kterému vévodil potravinářský průmysl. Britský pokus o vytvoření volného obchodu v rámci OEEC, kterého bylo Dánsko členem od roku 1948, se nepodařil. Nakonec se Dánsko v roce 1960 stalo členem ESVO, které se stavělo do pozice rivala či konkurenta EHS. Dánský zájem byl, aby ESVO kooperovalo s EHS a tím zajištovalo ideální pozici pro dánský obchod (Fiala 2002: 41).
Směřování Dánka do Evropského společenství
Do roku 1967 se tato ekonomická otázka vyřešila bilaterální smlouvou, která zajišťovala přístup na oba hlavní trhy Velké Británie a SRN. Bonnská deklarace 1961 dala impulz, že EHS má zájem o rozšíření a Dánsko na něj začalo pozitivně reagovat. Hlavním národním zájmem se tedy stal vstup do EHS, ale důležitá podmínka byla vstup Velké Británie, na kterou se dánský vstup vázal (Fiala 2002: 41-42).
Když byla odmítnuta druhá přihláška Velké Británie do EHS, tak se automaticky také dánské a norské vyjednávání zastavilo. V únoru roku 1968 byl právě Dánskem iniciován vznik Organizace pro severskou hospodářskou spolupráci – NORDEK, který měl být jakýmsi zkušebním programem pro severské státy a jejich pozdější integraci do EHS, ale přesto svébytný. Nebyl zde stanoven přesný časový horizont a mělo jít o čistě hospodářskou organizaci, která nebude zasahovat do fungování suverénních států (Goněc 2003:12-13).
Od roku 1954 se mohli pohybovat pracovní síly v severském regionu mimo Islandu a dokonce již o dva roky dříve byla zrušena pasová kontrola v rámci regionu. Tak tedy dánská hranice s Německem byla hranicí celého Severu. Také bylo snadné získat občanství jiné regionální země. Severské země na konci 60.let byli ve stavu, kterému se říkalo „pavoučí síť integrace“. Tato integrace odmítala jakékoliv nadnárodní orgány a hlavním pro její účastníky byla stále plná kontrola záležitostí národními státy. Severskou integrace byla prováděna na základě sdílených hodnot a velké kulturní podobnosti. Tato integrace ze své podstaty vycházela zdola na rozdíl od integrace evropské, které se budu věnovat níže (Goněc 2003: 14-16).
Po částečném úspěchu Severské integrace se později začalo narážet na neschopnost dalších kroků. Na druhé straně se začíná jevit velmi úspěšná integrace EHS, která v Dánsku vyvolává obavy, jestli úspěch EHS nebude znamenat ztráty odbytišť dánských produktů. Vstup Dánska do EHS může být viděn jako ztráta důvěry ve fungování Severské integrace (Goněc 2003: 16).
Evropské společenství bylo již třetím dánským pokusem po 2.světové válce se integrovat. Severská spolupráce ztroskotala v samotném počátku a přínos ESVO byl pro Dánsko čím dál tím méně výhodný, jak se měnil podíl vývozu směrem k zemím EHS. Přesto Dánsko zůstalo věrné Velké Británii a nevzalo nabízený vstup samostatně, když byla Velká Británie vetována Charlesem de Gaullem (Hořejšová 2002). Dánsko nečekalo na Británii jen z ekonomických důvodů, ale v domácí politice byla obava ze zemí EHS, které byli viděny jako silné státy provádějící silovou politiku a také většinově katolické. Od Velké Británie byla očekávána garance stabilní demokracie, protestantismu a snaha o zachování suverenity členských států (Goněc 2003: 22-23). Francie po vetování Británie nabídla Dánsku tzv. „samostatnou cestu do Bruselu“. Dánsko však žádost o vstup stáhlo (Goněc 2003: 23).
Ekonomiky třech menších zemí, které se účastnili přístupových jednání, byli značně závislé na ekonomice Velké Británie. Z toho vyplývá, že i případný krok směrem do Evropského společenství by byl ideální pro všechny státy najednou. Proces rozšiřování byl nastartován v roce 1961 a trval celých 12 let. Jelikož to bylo první rozšíření, tak se teprve vytyčovala kostra a mustr, které usnadnili pozdější přístupy (Fiala 2002:21). Druhá přihláška Dánska přišla v roce 1967 a situace byla odlišná. Dánsko už bylo připraveno vstoupit separátně, protože v ekonomických proměnách to pro něj bylo výhodné. Až v roce 1969 začala analýza dánské přihlášky Komisí ES a o rok později začalo oficiální vyjednávání o vstupu. Vyjednávání proběhla bez výrazných problémů a k 1.ludnu 1973 se Dánsko stává členem Evropského společenství (Goněc 2003: 24).
Vnitřní diskuze v Dánsku
Dánsko v pohledu na evropskou integraci zaujímalo postoj velice podobný tomu Britskému. To znamená integraci pouze hospodářskou. Jako dlouhou dobu neutrálně působící stát se Dánsko příliš dobře neorientovalo v multilaterálních smlouvách. Problémy byli v působení severské integrace, ale i v případné transformaci OEEC v hospodářskou unii (Goněc 2003: 17-18).
Vnitřní diskuze v Dánsku byla jako tradičně vedena dvěma tábory pro a proti. Hlavním hlasem pro bylo už několikrát zmiňovaná výhodnost pro zemědělství. Proti se stavěli především ti, co upřednostňovali spolupráci se zeměmi severu. Přiklonění k EHS se totiž Dánsko vzdalovalo od jeho tradičních a kulturně spřízněných partnerů ze severu. Po přihlášce Norska se obava mírně utlumila, ale také tu byl strašák přílišné německé dominance a pohlcení dánského trhu (Hořejšová 2002). Strach nejen z Německa, ale také z Francie jako silných kontinentálních států u dánské veřejnosti velice rezonoval. Veřejnost očekávala, že EHS vezme Dánsku státní suverenitu, ale také se očekával vzestup životní úrovně (Goněc 2003: 18). Průmysl v Dánsku zaostával za zemědělstvím a u průmyslníků byl strach, že vstup do EHS přinese úplné vytlačení i z domácího trhu (Goněc 2003: 22).
V době referenda byla u vlády Sociální demokracie, která také dohodla podmínky vstupu do Evropského společenství. Hlasování v dánském parlamentu o vstupu dopadlo 141 pro vstup a 34 proti. K tomu, aby se referendum nekonalo, by muselo hlasovat 150 poslanců pro vstup (Svensson 2002). Vstupu muselo předcházet tedy povinně referendum, ve kterém se občané vyjádří ke vstupu. Toto referendum se uskutečnilo 2.10.1972 a Dánové se 63% vyslovili pro vstup do Evropského společenství (Fiala 2002: 43). Toto referendum mělo také rekordní účast 90% oprávněných voličů. Nakonec obchodní i odborářská sekce byli pro vstup do Evropského společenství, když převážili možné zisky nad riziky. I většina veřejného tisku se klonila na stranu pro vstup (Svensson 2002). Geograficky byl vstup podporován především na venkově, ale v Kodani byla většina obvodů proti vstupu (Caldová 2006: 47). Tímto vstupem Dánové souhlasili jen s ekonomickou integrací, ale k politické se stavěli značně skepticky. To reflektuje i dánskou politiku, která stále zastává hlavně dánské hodnoty (Goněc 2003: 26).
Evropské společenství po prvním rozšíření značně ekonomicky posílilo a nadobro tak vytlačilo EVSO jako konkurenční projekt. V roce 1973 také přišla v platnost o volném obchodu v rámci EHS a EVSO. Dánsko do ES zapadlo velice dobře hospodářsky, ale politicky zůstávalo lehce pozadu. To je však výsledek, který samy Dánové při vstupu deklarovali. Tak i po vstupu mají tendenci chovat se neutrálně a jsou citlivý, když by měli být ohroženy pravomoci suverénního státu (Goněc 2003: 25-27).
Shrnutí přístupu Dánska do Evropského společenství
Dánsko po druhé světové válce hledalo tu nejvhodnější cestu k zajištění nejdříve bezpečnosti země a pak také hospodářského rozvoje. První pokusy vedly Dány za svými partnery na severu v tradičních kulturně a sociálně spřízněných zemích, kde bylo postupně docíleno jistého úspěchu například v podobě zrušení pasové kontroly v regionu. Ekonomicky klíčový partneři pro export se však v tomto regionu nenacházeli. Těmi byli Velká Británie a Německo. V 60.letech byli kroky Dánska velmi svázány kroky Britskými. Nejdříve spolu působili v ESVO a i vstup do Evropského společenství byl vázán hlavně v první fázi na ten Britský. Pohled obou zemí na typ integrace byl také totožný. Primární byla hospodářská integrace a politickou upozaďovali. Dánové se báli při vstupu do ES o ztrátu suverenity a naopak očekávali hospodářský vzestup. V referendu se vyslovili kladně a stali se na dlouhou dobu jedinou severskou zemí v ES.