Demokracie je způsob vlády, ve kterém o společných věcech rozhodují občané. Buď přímo hlasováním, nebo přes zástupce, které si zvolí ve svobodných volbách. Slovo pochází z řečtiny, démos znamená lid a kratos moc nebo vládu. Česká ústava to shrnuje v článku 2 jedinou větou: „Lid je zdrojem veškeré státní moci.“
Samo hlasování z režimu demokracii nedělá. Volby se konají i v zemích, kde opozice nemá šanci vyhrát. Za demokratický se dnes považuje stát, ve kterém vládnoucí mohou volby prohrát a moc pokojně předat a kde i vítězná většina musí respektovat práva menšiny. Patří k tomu svoboda veřejně kritizovat vládu i zakládat nové strany.
Jak vládli Athéňané
Za kolébku demokracie se považují Athény. Reformy státníka Kleisthena z let 508 a 507 před naším letopočtem oslabily moc šlechtických rodů a zapojily do správy obce všechny občany. Lidové shromáždění, ekklésia, zasedalo pod širým nebem na pahorku Pnyx naproti Akropoli a řečníci k němu mluvili z kamenné tribuny, kterou ukazuje fotografie u tohoto hesla.
Athénský lid ale nebyl celý lid. Hlasovat směli jen dospělí muži s athénským občanstvím, kteří prošli vojenským výcvikem. Ženy, otroci, propuštěnci ani cizinci usazení ve městě, takzvaní metoikové, právo neměli. Ve 4. století před naším letopočtem šlo zhruba o 30 000 mužů. Pro některá rozhodnutí, hlavně udělení občanství, muselo hlasovat aspoň 6 000 z nich, tedy asi pětina.
Většinu úředníků Athéňané nevolili. Losovali je. Volbou se obsazovala jen zhruba stovka prestižnějších funkcí, třeba vojevůdců, los měl zabránit kupování hlasů a dát šanci každému občanovi. Shromáždění mohlo také hlasováním poslat na deset let do vyhnanství člověka, kterého považovalo za hrozbu pro obec, tomu se říkalo ostrakismus. Po makedonském vítězství nahradila demokracii v roce 322 před naším letopočtem vláda bohatých, oligarchie.
Přímá a zastupitelská demokracie
Přímá demokracie znamená, že občané rozhodují sami, bez prostředníků. Ve státě s miliony obyvatel to jde jen výjimečně, proto dnes převažuje demokracie zastupitelská, které se říká také nepřímá. Voliči si ve volbách vyberou zástupce do parlamentu a ten pak jejich jménem schvaluje zákony a kontroluje vládu. Česká ústava to popisuje ve stejném článku 2, podle kterého lid moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Přímé prvky ale nezmizely. Ve švýcarských kantonech Glarus a Appenzell Innerrhoden se dodnes jednou ročně schází Landsgemeinde, shromáždění občanů pod širým nebem, kde se o návrzích hlasuje zvednutím ruky. Hlasování je veřejné, tajné volby tu neplatí. Glarus k němu od roku 2007 pouští i šestnáctileté.
Přímý prvek má i česká politika. Prezidenta dřív volil parlament, ústavní zákon č. 71/2012 Sb. ale do článku 54 Ústavy vepsal větu „Prezident republiky je volen v přímých volbách“. Kandidáta může navrhnout 50 000 občanů podpisy na petici, nebo 20 poslanců či 10 senátorů. Na zastupitelském principu to nic nemění. Zákony dál schvaluje parlament a prezident je podepisuje, nebo je může vrátit Sněmovně k novému hlasování.
Nejznámější celostátní referendum se v Česku konalo 13. a 14. června 2003 a rozhodovalo o vstupu do Evropské unie. Vypsat ho šlo jen díky zvláštnímu ústavnímu zákonu č. 515/2002 Sb. K urnám přišlo 55,21 % voličů a pro vstup bylo 77,33 % platných hlasů, v číslech 3 446 758 lidí proti 1 010 448.
Častější jsou místní referenda v obcích. Podle zákona č. 22/2004 Sb. je výsledek platný, když přijde aspoň 35 % oprávněných voličů. Závazný je, když pro něj hlasuje většina zúčastněných a zároveň aspoň čtvrtina všech zapsaných. V obci s 1 000 voliči tak musí přijít nejméně 350 lidí a pro návrh musí být aspoň 250 z nich.
Kolik je na světě demokracií
Celkem 87 demokracií a 92 autokracií napočítal na konci roku 2025 institut V-Dem při univerzitě ve švédském Göteborgu ve zprávě Democracy Report 2026. Autokracií je víc než demokracií už druhý rok po sobě. Před padesáti lety bylo demokracií jen 36, nejvíc jich bylo v roce 2016, celkem 95.
V-Dem dělí režimy do čtyř skupin podle toho, jak svobodné jsou volby a jak dobře je omezená moc vlády. Hranice mezi nimi není ostrá. U 21 zemí institut přiznává, že leží v šedé zóně a mohly by patřit o stupeň výš nebo níž.
| Typ režimu | Co ho odlišuje | Podíl obyvatel světa v roce 2025 |
|---|---|---|
| Liberální demokracie | svobodné volby, nezávislé soudy, kontrola vlády parlamentem, ochrana práv jednotlivce | 7 % |
| Volební demokracie | svobodné a férové volby, slabší kontrola moci a ochrana práv | 19 % |
| Volební autokracie | volby se konají, ale nejsou svobodné nebo férové | 46 % |
| Uzavřená autokracie | o vedení státu se vůbec nevolí | 28 % |
Česko řadí V-Dem mezi liberální demokracie. Ve východní Evropě žije podle zprávy v liberální demokracii jen 5 % obyvatel regionu, vedle Česka v pobaltských státech. Podíl lidí žijících v liberální demokracii, 7 %, je podle zprávy nejnižší za víc než padesát let.
Podle čeho poznat demokratický stát
Nejčastěji citované měřítko nabídl americký politolog Robert Dahl. Dokonalou demokracii považoval za ideál, kterého žádný stát plně nedosáhne, a pro skutečně existující demokracie zavedl pojem polyarchie. V knize Democracy and Its Critics z roku 1989 ji popsal sedmi institucemi. O politice rozhodují volení představitelé, volby jsou pravidelné, svobodné a férové, volit smí prakticky každý dospělý a každý může také kandidovat. K tomu patří svoboda projevu, přístup k nezávislým zdrojům informací a právo zakládat spolky i strany.
Dahl demokracii posuzoval ve dvou rozměrech, podle toho, kolik lidí se smí politiky účastnit a jak otevřená je soutěž o moc. Režim, ve kterém volí všichni, ale vybírat se nedá, tak demokracií není. Na Dahlovu definici navazuje i index volební demokracie institutu V-Dem.
Česká ústava hlídá oba rozměry. Podle článku 5 stojí politický systém na „svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran“. Článek 6 dodává, že rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, a hned připojuje: „Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“ Bez té věty by se vláda lidu mohla změnit v diktát většiny, a bez politické opozice by zase neměl kdo příště vyhrát.
Nejpřísnější pojistka je v článku 9. Jeho první odstavec dovoluje ústavu měnit ústavními zákony, druhý ale stanoví hranici: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ Právníci tomu říkají věčnostní klauzule. Stejně tak žádný výklad zákonů nesmí ospravedlnit „odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“.
Liberální, neliberální a lidová demokracie
Přívlastek u slova demokracie často mění celý jeho obsah. Liberální demokracie spojuje vládu většiny s ochranou práv jednotlivce, nezávislými soudy, svobodným tiskem a omezením moci vlády. V tomto smyslu demokracii chápe i česká ústava, když v článku 1 mluví o demokratickém právním státu „založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana“.
Pojem neliberální demokracie zpopularizoval novinář Fareed Zakaria článkem v časopise Foreign Affairs z roku 1997. Popsal jím režimy, které vzešly z voleb a často je potvrzují i referendy, ale překračují ústavní meze své moci a berou občanům základní práva. Zastánci tohoto modelu tvrdí, že rozhoduje vůle většiny vyjádřená ve volbách. Kritici odpovídají, že bez svobodných médií a nezávislých soudů přestanou být férové i samotné volby.
Nejdál od původního smyslu se slovo dostalo v lidové demokracii. Tak se po druhé světové válce označovaly státy východního bloku, ve kterých měla vedoucí úlohu komunistická strana. Patřilo k nim i Československo v letech 1948 až 1989. Jiné strany formálně existovaly, musely ale být součástí trvalé koalice ovládané komunisty, a volby proto nemohly změnit vládu. Podle Dahlova měřítka v nich chyběla soutěž.
Co je opakem demokracie
Tři čtvrtiny lidí na světě, 74 %, žijí podle V-Dem v autokracii, tedy v opaku demokracie. Autokracie je vláda jednoho člověka nebo úzké skupiny, kterou ovládaní nemohou ve svobodných volbách vyměnit. Volby se v ní konat mohou, jak ukazuje tabulka výše, opozice v nich ale nemá férovou šanci. Může mít podobu vojenské diktatury, vlády jediné strany, teokracie nebo absolutní monarchie.
Starověcí autoři ale za opak dobré vlády lidu považovali i její zvrhlou podobu. Řecký dějepisec Polybios ve 2. století před naším letopočtem pro ni použil slovo ochlokracie, vláda lůzy, ve které místo zákonů rozhodují nálady davu. S ní se často spojuje demagogie, tedy získávání lidí sliby a city místo argumentů.
Výhrady k demokracii jsou staré jako ona sama. Winston Churchill o ní 11. listopadu 1947 řekl, že je nejhorší formou vlády, „s výjimkou všech ostatních forem, které byly čas od času vyzkoušeny“. Za vlastní myšlenku ji ale nevydával. Uvedl ji slovy „bylo řečeno“.
Jiný protipól nabízí technokracie. Ta nechce dát moc jednomu vládci, ale odborníkům, kteří by rozhodovali bez ohledu na voliče. Jak se moc v demokratickém státě dělí mezi celostátní a regionální úroveň, vysvětluje heslo federace.
