Oligarchie je vláda malé skupiny lidí, kteří drží moc a používají ji ve svém zájmu, ne v zájmu celku. Slovo složili staří Řekové z výrazů oligoi, tedy nemnozí, a archein, vládnout. Oligarcha je člen takové úzké skupiny, dnes nejčastěji podnikatel, který svůj majetek proměnil v politický vliv.
Význam slova se za dva a půl tisíce let posunul. Původně popisoval státní zřízení, dnes spíš to, kdo ve skutečnosti rozhoduje, i když formálně vládnou volení zástupci.
Odkud pojem pochází
Aristotelés rozdělil formy vlády podle dvou otázek. Kolik lidí vládne a v čí prospěch. Vláda nemnohých pro obecné dobro je u něj aristokracie, vláda nemnohých pro vlastní prospěch je oligarchie. Oligarchii tedy chápal jako zvrhlou podobu aristokracie.
U Aristotela je oligarchie navíc vládou bohatých. Rozhodujícím znakem pro něj nebyl počet vládců, ale to, že vládnou majetní nad nemajetnými. Proto se oligarchie dodnes spojuje s penězi, i když teoreticky může jít o jakoukoli úzkou skupinu, třeba stranický aparát nebo armádu.
Oligarchie, plutokracie a kleptokracie
| Pojem | Kdo vládne | Na co ukazuje |
|---|---|---|
| Oligarchie | úzká skupina | málo vládců a jejich vlastní zájem |
| Plutokracie | nejbohatší | majetek jako podmínka moci |
| Kleptokracie | ti, kdo kradou | rozkrádání státu jako smysl vlády |
| Gerontokracie | nejstarší | věk jako zdroj autority |
Oligarchie je z nich nejširší. Plutokracie a kleptokracie bývají jejími podobami, gerontokracie zvláštním případem, kdy úzkou skupinu tvoří stařešinové. Pojmy se navzájem nevylučují.
Skupina starých boháčů, kteří rozkrádají stát, může naplnit všechny čtyři najednou. Který pojem novinář nebo politolog zvolí, prozrazuje, co na takové vládě považuje za nejhorší.
Železný zákon oligarchie
Německo-italský sociolog Robert Michels vydal v roce 1911 knihu o politických stranách v moderní demokracii. Zajímalo ho, proč se velké organizace dostávají pod kontrolu úzké skupiny. Jako hlavní příklad zvolil německou sociální demokracii, tedy stranu, která měla rovnost v programu, a ukázal, že i ona skončila v rukou malé skupiny funkcionářů.
Michels tvrdil, že každá velká organizace potřebuje vedení, odborníky a stálý aparát. Ti mají informace, čas a kontakty, které řadoví členové nemají, a postupně rozhodují za ně. Proto zákon nazval železným. Platí podle něj bez ohledu na to, jak demokratická jsou pravidla na papíře.
Ve stranické politice se s tím dá setkat dodnes. V mnoha stranách připravuje kandidátky a programy užší vedení a široké orgány je pak hlavně schvalují. Michelsova teze ale není přírodní zákon. Primárky a přímá volba předsedy vracejí rozhodnutí členům nebo voličům, omezení počtu mandátů brání tomu, aby se stejní lidé ve vedení drželi desítky let. Jak účinná tato opatření jsou, se mezi politology liší podle země a strany. Více o fungování stran najdete v hesle politická strana a její funkce.
Kdo je oligarcha dnes
Dnešní význam slova oligarcha se rozšířil v 90. letech v souvislosti s Ruskem a Ukrajinou. Při rychlé privatizaci získala malá skupina podnikatelů kontrolu nad těžbou, bankami a médii. Své peníze pak používala k ovlivňování vlád, voleb a zákonů.
Oligarcha tedy není jen bohatý člověk ani každý podnikatel, který lobbuje. Rozhodující je spojení tří věcí. Velký majetek, přímý vliv na politiku, například financováním stran nebo vlastními lidmi ve vládě, a často i vlastnictví médií, přes která se ten vliv udržuje.
Ukrajina v roce 2021 schválila zákon, který oligarchu definoval právně. Za oligarchu se podle něj považuje člověk, který splní aspoň tři ze čtyř kritérií. Účast na politickém životě, významný vliv na média, postavení skutečného vlastníka monopolu a majetek nad stanovenou hranicí. Lidé zapsaní do rejstříku oligarchů by neměli financovat strany ani se účastnit velkých privatizací. Zavedení rejstříku se ale odložilo a zákon dosud v praxi plně neplatí, na což upozorňuje i Evropská komise ve zprávách o přistoupení Ukrajiny k EU.
Jak oligarchii poznat v demokracii
Oligarchie dnes málokdy vypadá jako otevřená vláda několika rodin. Častěji se schovává za běžné demokratické instituce. Volby probíhají, parlament zasedá, jen hlavní rozhodnutí vznikají jinde.
Typické znaky bývají podobné. Zákony šité na míru konkrétním firmám, státní zakázky pro stále stejné dodavatele, média ve vlastnictví lidí s politickými zájmy a přechody mezi ministerstvy a soukromými firmami. Část z toho popisují hesla lobbing a lobbování a politická trafika.
Žádný z těchto znaků sám o sobě oligarchii nedokazuje. Lobbing je legální a vlastnit média může kdokoli. O oligarchizaci demokracie se mluví teprve tehdy, když se znaky sejdou u jedné skupiny a trvají roky. Například když tatáž skupina dlouhodobě získává zákony a zakázky bez ohledu na to, kdo vyhrál volby.
Další formy vlády v sérii
Kdo vládne a podle čeho, rozebírají i další hesla slovníku. K oligarchii mají nejblíž nepotismus, tedy zvýhodňování příbuzných, a technokracie, vláda odborníků.
Opačný extrém popisuje heslo ochlokracie. Nevládnou v ní nemnozí, ale neuspořádaný dav.