Welfare state je do českého jazyky nejčastěji překládán jako stát blahobytu nebo sociální stát. Pojem welfare state se objevuje po druhé světové válce a jsou jím označovány země, jenž rozvíjí sociální politiku.

Ve státech blahobytu jsou rozdělovány úspěchy společnosti mezi všechny obyvatele a je zde silné pravidlo příležitostí pro všechny občany. Nejčastěji asociován se státem blahobytu je tzv. severský model, jenž reflektuje realitu sociální politiky v severských zemích po druhé světové válce.

Tyto země velice rychle zbohatly a začaly proměňovat politickou kulturu. Ve skandinávských zemích občané odvádějí vyšší daně a z těchto daní jsou následně financovány sociální služby státu. V extrémních případech není příliš rozdíl v příjmech pracujících a nepracujících občanů.

Stát blahobytu nebo sociální stát je rozvolněný pojem a může jím být označován i jiný než severský model.

Různá pojetí welfare state a státu blahobytu

1. Klasický stát blahobytu – přerozdělování prostředků státu funguje přímo. Stát má vyhrazeny
prostředky na sociální podporu a prostřednictvím jím vytvořené instituce (SSZ) poskytuje prostředky jednotlivcům. Dále stanovuje hranice pro příjem prostředků jednotlivým skupinám lidí. Rozšiřuje portfolio hájení sociálních práv. Tyto státy mají liberální společnost a využívání prostředků není ničím podmíněno. Stát předpokládá, že občané budou svědomití a nebudou systém cíleně využívat.

2. Kombinovaný stát blahobytu – stát zvýhodňuje vybrané aktéry na trhu, kteří následně hájí
politiky propagované státem tedy starost o nejchudší. Nepřímá podpora institucí (NGO’s) kombinuje tržní mechanismy s podporou.

3. Tradiční stát blahobytu – funguje v silných kolektivistických společnostech. Typicky v jihoevropských státech na platformě rodiny. Neposiluje přímo jednotlivce, ale netržně podporuje rodiny a jejich funkce.

4. Minimalistický stát blahobytu – bez přímého či nepřímého přerozdělování. Sociální práva jsou
hájena ve smyslu širšího počtu práv a stát vymáhá jejich naplňování.