„Politická strana“ je sousloví, které je velmi frekventované a téměř všichni jedinci si pod ním něco představí. Politické strany jsou zásadním článkem v demokratických společnostech, které plní funkci zprostředkovatele mezi občanem a státem.

Historie politických stran

V mnoha jazycích se politické strany označují jako party či part tedy část nějakého pomyslného celku. Pokud máme část celku, tak nás nejvíce zajímá:

  • jaké má část celku specifikace
  • jaké jsou její rysy
  • jaký je její vztah k celku
  • její místo uvnitř celku
  • jaký je vztah k ostatním částem celku

Klasická definice politické strany od Edmunda Burka z roku 1770:

„Politická strana je seskupení lidí, kteří se spojují, aby společnými silami prosazovali národní zájem a to na základě nějakého konkrétního principu, na němž se všichni shodují“.

Vznik „moderních“ politických stran můžeme datovat do 19. století, ale již v 18. století byly různé politické kluby a aristokratická společenství.

Jak vznikly politické strany?

Teorií o vzniku politických stran je více, avšak tou nejuznávanější je institucionální. Díky rozšíření volebního práva a parlamentu vznikla aréna pro možný vznik politických stran. Maurice Duverger klasifikoval dva možné typy původů politických stran:

  • parlamentní a volební
  • nevolební a mimoparlamentní

V nových arénách (parlamentech) se potkávaly a sdružovaly skupiny volených zástupců podobných politických preferencí. Následně se sbližovaly volební výbory a zázemí jednotlivých skupin. Výsledkem je fúze (sloučení) do jedné politické strany. Iniciativa na vzniku strany přichází shora od samotných poslanců, volených zástupců a jejich výborů. Tento vznik připisuje především prvním liberálním a konzervativním stranám vzniklým v 19. století.

V druhém případě politická strana vychází z již fungující instituce nacházející se však mimo parlament a volby. Jedná se především o odbory ale i velké podniky, církve či sekty. Duverger s tímto typem vzniku spojoval především masové politické strany sociálnědemokratického typu vzniklé koncem 19. a začátkem 20. století. Tyto strany jsou centralizované a s byrokratickým aparátem – vznikají především na platformě odborů.

Konkurenčním pohledem na vznik politických stran je od Rokkana a Lipseta, kteří  se soustředili na konfliktní linie neboli cleavages. Tato teorie na základě dvou revolucí (průmyslové a národní) rozlišuje čtyři štěpící linie. Tyto štěpící linie jsou výchozí pro jednotlivé politické strany ve stranickém spektru.

  • centrum – periferie
  • církev – stát
  • vlastníci – pracující
  • město – venkov

Funkce politických stran

Různých definic a katalogů funkcí politických stran jsou desítky. Možná ta úplně nejznámější typologie z roku 1982 pochází od Klause von Beymeho, který je také autorem stranických rodin.

  • funkce vymezení cíle
  • funkce artikulace a agregace zájmů (význam oslabil v čase)
  • funkce mobilizace a socializace občanů v systému (nabývá na významu v čase)
  • rekrutování elit a funkce vytváření vlády

Další možnou funkcí může být tvorba programů politických stran (viz typologie).