Politická opozice v institucionálním pojetí jsou politické strany a jejich představitelé, kteří se nepodílejí na vládě, ale plní důležitou úlohu kontroly a kritiky vlády v zastupitelské demokracii. Dále opozice funguje jako nabídka alternativ k vládní politice a je připravena vládu v případě potřeby nahradit.
Historie a podoby politické opozice
První oficiální, organizovanou a historicky doloženou opozicí byli zřejmě římští tribunové lidu. Na rozdíl od dnešní politické opozice však tribunové neměli možnost nahradit vládu, mohli na ni pouze dohlížet a do jisté míry upravovat její rozhodnutí. Ve středověku byla typickou opoziční silou proti panovníkům církev a její instituce.
V 18. století začala být opozice součástí státní moci a to prostřednictvím parlamentu, který měl možnost podílet se na některých vládních rozhodnutích. V 19. století začala institucionalizovaná opozice ve větším měřítku fungovat relativně nezávisle na státní moci, a to ve formě politických stran. „Pokojná“ politická opozice, tak jak ji u nás známe dnes, funguje ve střední a východní Evropě v podstatě až od roku 1989 po pádu komunismu.
Jak funguje politická opozice
V demokratické společnosti je základní funkcí politické opozice oponovat vládě a případně nastoupit na její místo. Politická opozice by měla být autonomní a nezávislá na vládě. V nedemokratickém státě je hlavním cílem opozice bojovat proti vládnímu režimu a nahradit jej jiným.
Především v demokratickém pojetí by však dle politologů (např. Raymond Aron) oponent neměl být vnímán tak, že má být odstraněn. Hlavním cílem demokratické opozice by tedy nemělo být zničení současné vlády. Ve 21. století jsou efektivními nástroji demokratické opozice zejména nálsedující:
- poslanecké interpelace – umožňují členům parlamentu pokládat otázky ministrům a předsedovi vlády,
- parlamentní vyšetřovací komise – slouží k vyšetřování případných vládních afér,
- votum nedůvěry – umožňuje opozici pomocí hlasování v parlamentu vyslovit vládě nedůvěru (krajní řešení),
- možnost obrátit se na ústavní soud – v případě podezření na neústavnost některého vládou schváleného zákona,
- parlamentní vyjednávání – jedná se částečně o průběžnou strategii většiny opozičních stran.
Definice české politické opozice dle Roberta Dahla
Pokud použijeme kritéria, podle kterých definuje opozici politolog Robert Dahl, je možné českou opozici definovat následovně. Česká opozice je tvořena větším počtem politických stran, je méně soudržná a koncentrovaná. Místem setkání mezi vládou a politickou opozicí je parlament.
Nakonec cílem české opozice je změna členů vlády a některých prvků její politiky. V České republice je význam opozice také nepřímo podpořen článkem 6 Ústavy ČR, který říká:
„Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“
Význam pojmu stínový kabinet
Stínový kabinet nebo také stínová vláda, je označení pro obdobu vlády, kterou sestavuje opozice vlády. Jedná se o pomyslnou náhradní lavičku, vládu v „pořadí“. Tvoří ji stínoví ministři, kteří jsou v případě změny politické moci ve státě připraveni zaujmout skutečná uvolněná ministerská místa. Vytvoření stínové vlády opoziční stranou je často prostředkem předvolebního boje, kdy opozice demonstruje schopnost zaujmout vládní pozici.