Máme tři hlavní ideál typy, které z podstaty věci nejsou vždy aplikovatelné na konkrétní případy jednotlivě. Volební chování je tedy kompilátem všech těchto modelů volebního chování.


Sociologický model volebního chování

Sociologický nebo socio-demografický model volebního chování, kde základním determinantem volebního chování jedince je příslušnost ke skupině, sociální třídě, etnické skupině, náboženské nebo věkové skupině. Předpokladem chování podle tohoto modelu je, že existuje silný vztah mezi zaměřením jednotlivých politických stran a zájmy jednotlivých skupin.

Tento model velmi dobře postihoval realitu voličů a politických stran v období takzvaných masových stran, kdy lidé volili převážně na základě svého socio-ekonomického postavení a voličské tábory dělily takzvané štěpící linie. U voličů téměř neexistovala volatilita, což znamená migrace voličů mezi politickými stranami v po sobě jdoucích volbách

Model stranické identifikace

Model stranické identifikace (sociálně-psychologický model), kde základním determinantem volebního chování je stranická identifikace a emotivní loajalita voliče k dané straně. Chování podle tohoto modelu sice může vyrůstat z prvního modelu. Na pozadí této voličské identifikace stojí příslušnost k určité skupině a silný vliv rodiny.
Samotná stranická identifikace však nemá sociální příčiny, ale jedná se spíše o sociálně-psychologický konstrukt s emotivním charakterem. Tento model je založen na emotivně vnímané víře a hlubinných mentálních stereotypech jedince.

Dělník volící sociální demokracii čistě podle tohoto modelu chování, ji nevolí protože sociální demokracie se programově zaměřuje na sociální třídu dělníků, ale protože existuje stereotyp, že sociální demokracie je stranou zaměřující se na dělníky. Podle tohoto modelu díky stereotypům mohou jedinci volit politické strany, které jdou přímo proti jejich zájmu

Model racionální volby

Model racionální volby (ekonomický) – vychází z teorie racionálního uvažování jedince, kdy volba strany je ad hoc rozhodnutí učiněné na základě všech dostupných informací o programu stran, tedy strany, jejíž vítězství by maximalizovalo užitek voliče a minimalizovalo jeho ztrátu.

Takový typ volby je racionálním výběrem strany, kde racionalitu chápeme ve smyslu klasické ekonomie. Tento model je vlastně opakem předešlého modelu. Na jedince jsou kladeny vysoké požadavky racionality a analytického chování, díky nimž se vlastně na základě matematické operace dokáže rozhodnout pro opravdu nejlepší možné řešení, volbu. V době catch all stran je tento volební chování dobrým cílem k co možná nejlepšímu programu, avšak více lidí prakticky podléhá politickému marketingu a jen zlomek opravdu racionálně uvažuje.